Ladislav Mohelník:
Spolupracovník STB s krycím jménem „Míra“ se stal v historii obce nejen určitou Ostravickou záhadou, ale se svým příbuzenstvem v zádech pro některé lidi, a někdy i celé rody, jakýmsi postrachem. Na konci 8. třídy ZDŠ na Ostravici, ve školním roce 1967 – 1968, dostal „Míra“ na konci školního roku pětku z češtiny a současně i z matematiky, k tomu ještě několik dalších čtverek. Propadl? Bylo nám ho líto, ale třídní učitelka Muroňová nás ujistila, že vzhledem ke dvěma nedostatečným opravná zkouška není možná. Ti co na tom byli lépe a dostali jenom jednu nedostatečnou, měli podle školních pravidel se souhlasem ředitele šanci si zachránit kůži a nechat se v průběhu prázdnin ještě přezkoušet. „Míra“ už šanci neměl, a popravdě řečeno při své zaostalosti ve výuce ani nemohl mít. Zachránila jej snad invaze sovětských vojsk o prázdninách v srpnu téhož roku? Jeho bolševické příbuzenstvo se stalo, díky vítání okupačních vojáků, v obecním a dokonce i v okresním měřítku doslova přes jedinou noc opět silnou politickou figurou na šachovnici. Znovu proto, že už v padesátých létech, v době likvidace místních živnostníků, vyvlastňování a kolektivizace vesnice už takovouto silnou figurou bylo. „Míra“ nepochybně v mnoha směrech nakonec při budování bolševického režimu dokázal všechny své příbuzné překonat. V každém případě do deváté třídy nakonec nastoupil spolu s námi, jako by se nechumelilo. Zato učitel matematiky, pan ředitel Drahomír Kyselovský, musel školu z politických důvodu brzy opustit, přestože právě dokončil výstavbu zcela nové školy v obci, a přestože současně byl i vynikajícím matematikem a pedagogem jakého ostravická základní škola od těchto časů asi již ani nezaznamenala.
V nastalém zmatku se mi po deváté třídě podařilo bez kádrových problému proniknout na SPŠD v Bystřici pod Hostýnem. Ta byla stále ještě v rukách „revizionistů“, před jejichž odbornou i lidskou úrovni se dodnes hluboce skláním. Architekt Jan Ryba, Ing. Pokorný, PhDr. Čejková, PhDr. Minaříková… Přísné přijímačky byly poměrně náročnou prověrkou znalosti, protože se na průmyslovku dostal jen jeden z pěti přihlášených. Kdo neměl za jedna z matematiky a češtiny neměl velkou šanci. Neměl jsem za sebou ještě ani polovinu čtyřletého studia, když jsem se dověděl, že „Míra“ již má maturitu hotovou. Zvládl ji jako uvědomělý kádr za jediný rok. Jen o nějaký rok později jej potkal bratranec, který začal studovat vysokou o rok dříve než já. Dotklo se ho tehdy velice, když se mu „Míra“ ve vlaku vysmál, jak je neschopný, že ještě stále studuje. „Míra“ byl dva roky po ukončení ZDŠ absolventem nějaké podivné bolševické „vysoké školy“ a nositelem hrdého titulu JUDr., zatímco jiní hloupí snaživci ještě studovali, nebo dokonce jako já teprve nastupovali v roce 1973 do 1. ročníku fakulty architektury. Díky zveřejnění Cibulkových seznamů, kde jsem „Míru“ našel jako prvního Ostravičana, jsem pochopil, jaké jsem měl štěstí, že jsem jej jako fízla, který se odstěhoval a aktivně působil v Plzni, už nikdy nepotkal. Můj otec takové štěstí v padesátých létech neměl, protože nejrůznějších udání a problému zažil více než dost. Mělo to však i jednu pozitivní stránku. Společný úděl, střet s ostravickým bolševikem a s Mírovi podobnými nemravy, spřátelil velmi silně Františka Mohelníka s vyhozeným ředitelem Kyselovským. Jejich častá setkání a diskuse mistra stolaře s výborným matematikem a pamětníkem mnohého, jsou dodnes moji cennou vzpomínkou na ně, na oba.
Sbohem
To slůvko ve vzduchu dnes visí,
slovíčko staré stovky let.
Slza ti skápne na lavici
a hlavou zní ,,tak už naposled“
Hodiny, minuty, vteřiny…nekonečná nit,
čas letí a učí nás žít.
Pomalu odcházíš, krůček za krůčkem
a pořád, pořád se ohlížíš –
máš dráhu dětství za zády a víš,
že se tam již nevrátíš.
Tak sbohem, mládí, už se nepotkáme,
teď volá život, my musíme jít.
Konec básně, život jde dál a my přejeme
do dalšího života mnoho zdraví.
http://www.knihovnafrydlant.cz/kontakty/
http://www.frydlantno.cz/wrs/addons/file/o-meste/mikroregion-srpen-net.pdf
Udělení pamětní medaile Drahomíru Kyselovskému