Ladislav Mohelník:
V mnoha ostravických rodinách se dodnes vzpomíná na události spojené s akcemi partyzánů v průběhu druhé světové války přímo na Ostravici, nebo v jejím bezprostředním okolí. Vždy šlo o situace velmi nebezpečné, které se neodehrávaly pouze na Čeladné. Ostravická pamětnice Marie Mohelníková (*1935), rozená Běčáková se jako dcera Jana Běčáka (*1908 +1992) a jeho manželky Hermíny (*1914 +1990) narodila v obci Pstruží, v domku č. 68 pod samotným vrcholem Ondřejníku. Měla devět let, když byli koncem roku 1944, těsně před Všemi svatými, poctěni nenadálou návštěvou skupiny čtyř partyzánů, zrovna když její otec Jan nebyl doma. To celou událost ještě více zdramatizovalo. Do domku v jeho nepřítomnosti najednou vpadla skupina chlapů s puškami, v koženém oblečení, která se skládala z ruského velitele statné sportovní postavy, drobného Estonce*, vysokého a hubeného Slováka a Čecha rovněž sportovní postavy, údajně někde od Opavy. Potřebovali se najíst, odpočinout si, ohřát se a potřebovali i jinou pomoc. V domku, ve kterém kromě manželů Jana a Hermíny s Marii žily ještě i dvě další malé děti, se usadili na několik dnů a noci. Mohlo to pravděpodobně být před svátkem Všech svatých, tedy od čtvrtka 26. 10. 1944 do neděle 29. 10. 1944, kdy po ránu zase měli odejít. Vzhledem k tomu, že toho roku byl uvedený svátek údajně úředně o jeden týden odložen, mohlo se vše odehrát o to později, tedy pravděpodobně od čtvrtka 2. do neděle 5. 11. 1944.
Hermína, Anna, Marie a Jan Běčákovi ze Pstružího č. 68, těsně před 2. světovou válkou.
První otázka po příchodu byla, „Máte prase? Husu? No tak alespoň tu slepici?“ Stravovali se občas i po horských chalupách a někdy nejedli i několik dnů, takže se zřejmě před další akci přišli řádně posilnit. Žádný velký blahobyt to nebyl, ale kromě slepice se nějaké to sádlo, brambory, zelí… našlo. Obsadili ve starém domku velkou jizbu, kde spali podle vlastního přání na zemi, obložení zbraněmi a bednami s munici. Měli pušky, samopal a dokonce i jeden kulomet, který se devítileté Marii zdál strašně veliký. Estonec se Slovákem se v napjaté atmosféře dokázali během pobytu pohádat, takže je „ruský velitel“ musel údajně dokonce i srovnat.
Partyzáni uměli kulomet sice ukořistit, ale ani jeden s ním neuměl zacházet. Neuměli jej natáhnout a připravit k palbě. Jan byl vyučeným zámečníkem a měl za sebou vojenský výcvik i náročný mobilizační pobyt na státních hranicích v roce 1938, kde očekával Hitlerův vpád, než jej Mnichovská zrada přinutila s pláčem opustit Šumavu a vrátit se domů. Podařilo se mu ve vyhřáté jizbě záhadu kulometu rozlousknout, čímž sklidil všeobecné uznání. Získal tím důvěru partyzánů do té míry, že jej poté nechali normálně jít do práce v Ostravě, přestože se jím tím samotným značně zvyšovalo riziko prozrazení. Při návratu z práce jej sice kontrolovali z provizorního kulometného hnízda u domu, ale větší opatrnosti sami neoplývali. Procházeli se i ve dne volně po Mezi, odkud byl výhled daleko do údolí, ale také i opačně. Jana nemuseli ani moc dlouho přemlouvat, aby šel na Němce s nimi a už se balil na cestu. Hermíně s nejistou budoucností, které by na krku zůstaly tři malé děti, včetně pouze jednoročního chlapce, se to krajně nelíbilo. Zakázala Janovi odejít spolu s partyzány na Samčanku pro ukrytý poklad, ukořistěné cigarety. Měl je pro ně rozprodávat jako nedostatkové zboží v Ostravě, kde pracoval. Zachránila mu tak nepochybně život, protože bezprostředně po jejich odchodu následovaly známé události na pouze 10 kilometrů vzdálené Čeladné na Kněhyni…, kde v štáb partyzánů kterým velel Jan Ušiak a Murzin. K ním mohly logicky vést i následné kroky čtveřice z Ondřejníka, aby podali informace o tom co se na ně od Ostravy připravuje. Byly bohužel pravděpodobně příliš uklidňující, protože nejspíš přispěly k velkému překvapení, které blížilo z opačné strany, od Valašského Meziříčí v podobě německého protipartyzánského oddílu. Na konfidenty ve vlastních řadách zde u Čertova mlýna doplatil 2. 11. 1944 i samotný velitel 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova, Jan Ušiak (*1914 +1944), který o den později bohužel zemřel. 16. 11. 1944 zahájili nacisté v Beskydech akci Tetřev, doprovázenou výjimečným stavem, která je měla jednou provždy vyčistit od všech slušných lidi. Jen o něco později, 23. 11. 1944, byli na Čeladné popraveni pro výstrahu i ti, kteří si dovolili podat partyzánům byť jen krajíc chleba.
Dohoda opavského partyzána a Jana, že po válce se musí určitě sejít zůstala nenaplněná, nikdy se už neobjevil. Pouze den po odchodu partyzánů, pravděpodobně tedy 6. 11. 1944, vtrhlo do č. 68 na Pstruží několik místních frýdlantských policajtů a prohledalo celý dům od sklepa až po půdu.
Nikoho již samozřejmě nenašli a sami byli nejvýše rádi, že tyto kritické okamžiky uprostřed ondřejnických lesů ve zdraví přežili. Akce však, aniž tušili, proběhla pod Janovou taktovkou. Z důvodů krytí a to na základě předchozí dohody s partyzány, se vše odehrálo o den později. I mezi frýdlantskými policajty byli totiž slušní lidé, mezi nimi i Kupčík co měl Jarku Tobolovu, rodák ze Pstružího, kterého Jan dobře znal a dalo by se s ním i rozumně mluvit. Rodina Jana Běčáka si samozřejmě nebezpečnou situaci uvědomovala, ale vzhledem k tomu, že se konfidenti a udavači našli nejen okolo partyzánů, ale i přímo mezi nimi, a dokonce i mezi bezprostředními sousedy v obci, mohli o štěstí hovořit také.** Téměř tři desítky oběti na Čeladné v následujících týdnech již toto štěstí nemělo, stejně jako Josef Bierský (*1920 +1944) na Ostravici, pouhý týden nebo dva předtím , když byl 19. 10. 1944 zavražděn německým konfidentem Stanislavem Kotačkou působícím přímo mezi partyzány.
V ostrava.idnes.cz publikovaná fotografie s Murzinem z jara 1945 je zajímavá v mnoha směrech, ale pozornost může vyvolat například i kožené oblečení jeho a jeho kolegy, protože tak nějak oblečené si můžeme představit podle vyprávění Marie i některé z kvarteta partyzánů, kteří se pravděpodobně těsně po střetu 2. 11. 1944 s části německého protipartyzánského oddílu Rusham u Čertova mlýna objevili u Jana Běčáka. Svoje jména partyzáni samozřejmě Janovi z pochopitelných důvodů nikdy neřekli, takže jejich 100% spolehlivou identifikaci se už pravděpodobně nepodaří udělat. Jan tuto příležitost již za svého života pravděpodobně nikdy neměl, přestože ho to samozřejmě vždy velice zajímalo. Partyzáni už pak nikdy nepřišli a Janovi nezbývalo nic jiného, než ještě půl roku, až do konce války, ve Vítkovicích společně s otcem Josefa Bierského Janem (*1878 +1957), z pouze 4 km vzdáleného Lubna, „sypat Hitlerovi písek do ložisek“. Když spolu nasedali ve Frýdlantu nad Ostravicí do vlaku a jeli do Vítkovic, tak každý musel mlčet a znal jen ten svůj příběh. Teprve 17. 2. 1952 se partyzánské příběhy Janovy dcery Marie a Rudolfova syna Františka spojily do jediného.
Marii zůstala na válečnou událost pouze upomínka v podobě vojenské baterky, kterou dostala od partyzánů jako dárek. Dodnes vzpomíná, že měla krásná barevná sklíčka a moc pěkně svítila. Partyzáni však museli již přinejmenším tušit, že už ji potřebovat nebudou.
Pohled z Ondřejníku do údolí Frýdlantu nad Ostravicí nabízí i bez dalekohledu docela dobrý přehled o dění v údolí, zvláště na frýdlantském nádraží, ale partyzáni navíc dobrý dalekohled měli.
Pohled z Čeladné od Podolanek na soliter Ondřejníku, ze kterého je dobře vidět až do Ostravy, ale bylo nutné se vyhnout chatě Solárka, na které se zotavovala nacistická mládež před bojem podobně, jako na chatě Kysuca na Bílém Kříži, u pramene potůčku Černá, v samotném centru Beskyd, bezprostředně na slovenské straně hranice.
Pstruží č. 68 na https://mapy.cz/
* Uvedena národnost Estonce je pravděpodobně klíčem k identifikaci skutečného velitele skupiny partyzánů. Podle internetových pramenů se například mezi více než 20 národnostmi v 1. čs. brigádě Jana Žižky z Trocnova žádný Estonec nevyskytoval. Podle http://www.vets.cz/ se však za Estonce z důvodu utajení vydával Vladimír Krajčík alias Jerry Tomison, což se dokonce stalo příčinou podezíravosti a posléze vážného vnitřního konfliktu mezi partyzány na jehož konci bylo usmrcení Viktora Grekovskeho Ševcova a jeho pobočníka Pavla Pimenova z uvedené brigády. Vladimír Krajčík poté údajně prostor Beskyd na několik měsíců opustil. Jenže 27. nebo spíše až 28. 10. 1944 byl podle diplomní práce Vladimíra Černého Krajčík pravě na místě uvedeného konfliktu na pile pronajaté odbojářem Floriánem Mynaříkem v Ratiboři, z čehož vyplývá, že k přesunu Vladimíra Krajčíka s jeho skupinou z místa konfliktu by nedošlo přímo směrem na Lysou horu, jak uvádí Ladislav Vítek, ale směrem přes Ondřejník. Jen vzdušnou čárou by přesun představoval 35 km, což s ohledem na přítomnost Němců ve všech obcích není málo, ale na pile mohlo být i nějaké auto. Vítek a nejen on ovšem navíc uvádí jako datum konfliktu až 28. 10. 1944, což ovšem vyvolává jen ještě další nejistotu a pro pobyt u Jana Běčáka tím pádem připadá v úvahu vlastně jedině doba od 2. 11. do 5. 11. 1944. „Fungoval jsem v podstatě jako spojka znalá prostředí a různě jsem je vodil po krajině,“ vypráví pamětník, který s partyzány často přespával v lesích. Za celou dobu prý neprohlédl, že Jerry není ve skutečnosti Estonec, ale Čech. Krejčík byl komunista a jako takový mohl být do události u Čertova mlýna dokonce i osobně zainteresován. Kulomet, který si jeho skupina přinesla k Janu Běčákovi, musel být někde čerstvě ukořistěný, protože nefunkční těžký předmět by pravděpodobně z místa na místo dlouho nepřenášeli.
** Výrazněji negativně se ovšem projevila skupinka zde narozených Čechů. Mezi nimi dva mladíci, Jaroslav Bialek a Jaroslav Šimčák, kteří nejprve pouze dobrovolně odjeli za prací do Říše,[1] pak se ale o dovolené bavili pouze německy a nejen tím proti sobě poštvali sobě zbytek obce – kronika je popisuje jako lidi zcela pohlcené propagandou, když Bialek se dokonce dobrovolně přihlásil do wehrmachtu.[2] Další zdejší občan, Josef Štefek, společně s Josefem Kurečkou získali několik charakterově podobných občanů Pstruží a založili s nimi organizaci sice protektorátními úřady nepovolenou, ale německými místy trpěnou,[3] známou jako „Zelené hákové kříže“.[4]
[1] Můžeme se pouze domnívat, zda to bylo jen kvůli hmotnému prospěchu, jako se jednalo v případě některých občanů dalších obcí.
[2] Jestli a kde ve skutečnosti sloužil, se bohužel nedozvídáme. Pamětní kniha Pstruží, s. 60.
[3] PASÁK, Tomáš: Pod ochranou říše. Praha 1998, s. 115.
[4] Pamětní kniha Pstruží, s. 62.
*** 6. 11. 1944
http://ostrava.idnes.cz/bylo-to-peklo-vzpominaji-pametnici-na-hruzy-na-celadne-v-roce-1944-psb-/ostrava-zpravy.aspx?c=A141106_2113833_ostrava-zpravy_jog
http://ostrava.idnes.cz/foto.aspx?r=ostrava-zpravy&c=A141106_2113833_ostrava-zpravy_jog
http://ostrava.idnes.cz/foto.aspx?r=ostrava-zpravy&c=A141106_2113833_ostrava-zpravy_jog&foto=JOG5719aa_murzin.jpg
http://www.info-celadna.cz/cz/turistika/po-stopach-partyzanu/
http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=5856.0
https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Tet%C5%99ev
https://is.muni.cz/th/178921/ff_b/Zrcadlo_kronik_-_bakalarska_prace.docx
http://www.vets.cz/vpm/viktor-grekovskij-sevcov-624/
http://www.tommy-harold.estranky.cz/clanky/historicka-zastaveni/za-vladimirem-krajcikem.html
http://www.pametnaroda.cz/story/vitek-ladislav-1924-3209
https://is.muni.cz/th/16005/ff_d/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_ BEZPECNOSTNIHO_.pdf
http://www.kscm.zlin.cz/Historie/%C3%9Adern%C3%A1_rota_1_%C4%8Dsl_partyz%C3%A1nsk%C3%A9_brig%C3%A1dy_Jana_%C5%BDi%C5%BEky_kpt_part_Jerryho-Vladim%C3%ADra_Kraj%C4%8D%C3%ADka.php
http://www.tommy-harold.estranky.cz/clanky/historicka-zastaveni/uderna-rota–i.-csl.-partyzanske-brigady-jana-zizky–kpt.-part.—-jerryho——vladimira-krajcika.html
http://www.jurickuvmlyn.unas.cz/olga.htm
https://www.turistika.cz/mista/vojenske-muzeum-u-hynku-udoli-borci-ratibor-u-vsetina/detail