Ladislav Mohelník:
Když se jednou na Gruňu u Charbuláka Vladimír Vašek pěkně sťal a zapomněl, že nemá na zaplacení, dostal na výběr, jestli tam nechá gatě, a nebo vytvoří dílo hodné národního umělce. Vybral si raději tu druhou možnost. Starý pán Charbulák si pak říkanku zarámoval a zasklil. Vyvěsil ji na čestném místě, na hlavní stěně v hospodě tak, aby nikdo nemohl přehlédnout, jak nadaní mistři se tu občas ožírají. Aby se tam hosté cítili jako doma a aby kromě doplnění tekutin, měli ještě i kulturní zážitek navíc. Horský hotel dostali Charbulákovi potomci v restituci zpátky i s uměleckým dílem mimořádné hodnoty, takže tam snad Vladimír Vašek visí na čestném místě dodnes. Žádné další dílo za těch více než 50 let Charbulákům ve sbírce nejspíš asi již nepřibylo, protože těch básníků se na Gruňu v hospodě až tak moc zase neožírá a jsou i ve Starých Hamrech poměrně vzácní. Nebýt té Maryčky, tak tam pomalu ani nemají komu vytesat sochu. Vždyť si jenom uvědomte, kolik takových hospod máme na Ostravici, kde by visel nějaký ten národní umělec v originále na zdi. Takový Jan Satina (*1941) by na to rozhodně měl, ale toho národního umělce už mu dneska nikdo dát nechce, na zdí se mu viset nechce a navíc to dříve u bolševiků vzdor svému dělnickému původu příliš dobré neměl. Baba s motyku v kobzalach na sololitu a on by za to chtěl pomalu jak soudruh předseda Tkáč za celý týden uvědomělé socialistické práce. A to si spočítejte, co ještě vydělá na placu na pile. To už by bylo s tou jeho kytarou na Ostravici pomalu jak se Zagorovou v Praze. Není divu, že s tím Tkáč v 89. praštil a socialismus musel na poslední chvíli zachraňovat Milan Lojkásek, ale opravdu jenom na chvíli, takže ani jemu se už komunismu a komunistické ústavy dosáhnout nepodařilo.
Raději se vrátím k těm říkankám. To je moje parketa, vzpomeňte si, jak jsem v osmašedesátem, při příležitosti 10. výročí Bezručova úmrtí, když Eva Mohelníková zrovna nějak pokašlávala a ani Eliška Michňáková asi zrovna nebyla v nejlepší formě, jak jsem celé Hamrovice, Osmek i Židulu porazil v celoškolské soutěži v recitaci básně. Myslím, že ty učitelky, pokud z nich ještě nějaká žije jsou z toho dodnes v šoku. Nikdy se nedověděly, co to dalo roboty. Celý rok jsem po večerech dřel a nacvičoval nerudné kosmické ksichty. Desítky hodin, ale satisfakce se nakonec dostavila, protože kromě diplomu, se na vysvědčení objevila i naprosto nespravedlivá jednička z Češtiny, což bylo s ohledem na ty moje diktáty opravdu krajně nespravedlivé. Hlavně vůči excelentní Martě Mylkové, přestože ona tu jedničku měla také, ale ona si ji na rozdíl ode mne doopravdy zasloužila. Její úspěch nebyl založen jen na jediné básničce excitovaně odmudrované nad ostravickým hrobem nesmrtelného Bezruče. Já jsem tím vinen…
Vladimír Vašek mne nepochybně překonal. Jediná spolehlivá říkanka za celý život, tomu se opravdu říká výkon hodný národního umělce. Jediná autorsky hodnověrná ověřená říkanka, se kterou si zachránil svoje gatě, dnes visí ve Starých Hamrech na Gruňu. Každý si ji může přečíst, každý si ji může zkusit zarecitovat na ZDŠ, co mu na to ty učitelky řeknou. S takovým blafem ale nemá nikdo šanci se dostat ani mezi sto nejlepších, protože umění vybrat si, patří kromě té píle k základním a nepřekročitelným předpokladům i pouhého průměru. Kdyby tomu starý pan Charbulák jenom trochu více rozuměl, sebral by Vladimíru Vaškovi ty jeho gatě a o žádné říkance by se s ním ani chvíli nebavil. Ani při přimhouření obou oči, se do poctivé Charbulákovy hospody blábol Vladimíra Vaška nehodí. Ta Satinova Roba s motyku v kobzalach by byla nesrovnatelně lepší, ale hlavně poctivější. Valaši na Rusavě by mu ty jeho gatě bezpochyby pěkně zrychtovali, kdyby jim tam třikrát kolem dokola vykládal takovou hloupost, že ten jejich Gruň není tak dobrý, jak ten družstevní nad zatopenou hamerskou dědinou.
Rudolf Mohelník, ten nejstarší, co dělal dlouhé roky na ostravické dědině politiku nemohl Bezručovi přijít na slovo. Moc dobře věděl, že mu není možné věřit ani nos mezi očima, že si na básníka jenom hraje. Jako konzervativní místní politik neměl pochopení pro jeho adamitské reje, když lítal nahý po dědině kolem řeky jak uchyl. Neměl pochopení ani pro ty jeho holčičky, ani pro dospělé baby. Jan Filipčík, který se přiženil do rodiny Mohelníků na Ostravici, pracoval na stejné poště v Místku, jako Vladimír Vašek. Pikantnosti okolo této podivínské figurky znal přehršel, byly však pouze pro dospělé, pro všechny však byla faktická jistota, že autorem Slezských písni byl sice Petr Bezruč, ale ne Vladimír Vašek. S tím kumpánem, co mu v Praze vyřídil u Masaryka tu národní cenu se pěkně podělili. Vašek si nechal spravit svoje muzeum a ten mudrlant co rozuměl paragrafům si nechal zbytek gruntu, o který připravili Rudolfovu rodinu. Kámoš přivandrovalý z Nového Jičína pak dlouho kšeftoval s pozemky, než celé starohamerské fojtství vytunelovali a rozprodali na drobno a ještě při tom chudáka markýze Gera špinili. Vždyť ten jeho Magdon ve skutečnosti patřil stejně jako ten praotec ostravských bolševiků Mamula, k nejvyžranějším sedlákům v Janovicích. Rudolf jako prvorepublikový lidovec se na to ani dívat nemohl, jak se roky pakovali pod sociálně demokratickou taktovkou. Oni už to byli bolševici i za první republiky, ale ještě jim tak nikdo neříkal, a oni sami to ještě ani pořádně nevěděli. Ale ten nápad vyvlastňovat a rozkrádat pozemky už v hlavách měli dávno. Jenže oni byli hodní, protože je chtěli rozprodávat jak zbojníci pracujícímu lidu. Hlavně těm co je budou volit. Jenže lidovci to odjakživa táhli s těmi faráři, tak to cítili spíše s nimi. Rudolf se už v roce 1925, když se Gottwald v Praze teprve rozjížděl, poprvé dostal na pranýř, když nehlasoval se zloději v jednom šiků. Březina si ho poté vychutnal, když se hlasovalo, jestli se krást bude a nebo ne, vyhrál 20 : 5. Těch pět nechal pranýřovat a na věčnou hanbu zapsat do Pamětní knihy obce Ostravice. Nemůžeme se Rudolfovi divit když ještě ani nic proti socialistickému soužití nespáchal a už mu mu hrozil odsun z Ostravice. On nebyl tak pokrokový a pořad si myslel, že platí desatero a že se krást nemá. Gottwald byl ještě v Praze slabý v kramflecích, a pozemkovou reformu podle svých představ tehdy ještě neprosadil, ještě se musel moc učit od sovětských soudruhů, jak zakroutit takovým zpátečníkům krkem. Ostravičtí sociálně demokratičtí bolševici sice nakonec tehdy ještě neuspěli, ale v chápání idei VŘSR již tehdy byli mnohem dál než Praha, dokonce se dá říct, že z hlediska budování našeho rudého koutku i nejdál. A to si ještě ani většinou neříkali komunisti a trpěli ještě ve svých řadách i takového Ignáce Mohelníka, který se pořád tvářil jak miluje sociálně demokratický socialismus a nakonec se po tom osmačtyřicátem tak vybarvil. Vlastně spíše tu rudou barvu ztratil a rozšířil řady třídních nepřátel a zrádců. Však šel také do toho kriminálu z Ostravice jako jeden z prvních. Ještě dokonce předběhl Jana Mohelníka, který tam za svou tvrdohlavost a za to své ně šel pykat hned třikrát. Vojtěch Mohelník při tom třídním boji, kdy lítají třísky, zařval zcela nenápadně. Ani ti sovětští bolševičtí poradci s tím naším kolchozem dlouho nemohli nic nadělat, když ani kriminál moc nepomáhal. František Mohelník pomohl rozbít moc pěkně připravenou schůzi, na které se mělo ukázat prstem na Jendu jako místního kulaka, a když už se zdálo že ho mají na lopatkách, ukázalo se, že má víc dluhů než majetku, a že se to vyvlastnit asi nedá, a že na to ani zákon č. 50 nestačí. Františka vyexpedovali na pět roků i s bolševickým fízlem Frantou Gacíkem v zádech do ostravské Hlubiny. Každý jsme jiný a tak Jidáš, který šel ze zvědavosti na schůzi také, nakonec nápadně hbitě utekl, tak aby to soudruzi dobře viděli, že on už je ten obrozený Lidovec, který se šel postavit do Národní fronty jako první. Bolševici pak jeho statečnost desítky let oceňovali, dokonce ho vzali mezi sebe a udělali z něho důležitého poslance Místního národního výboru v Ostravici a on pak chodil po chalupách s nimi, a přepočítávat kury, jestli která nějakému buržujovi nezanáší. Jen škoda, že z té taškařice, nezůstal v archivu ani papírek, a že ani místní fízli v rozporu se svým obvyklým zvykem žádný zápis, jako doklad své moudrosti a statečnosti bohužel nezanechali. Zato mladému Rudynovi sebrali ještě alespoň stolařskou živnost i s dílnou starého Rudolfa, s kterým se už vůbec nebavili a založili si u něho doma komunál. Rudolf už bydlel u Jendy a měl tehdy pomalu osmdesát a za tu námahu už nestal. Bylo ale potřeba mu ukrást ještě ten grunt č. 19 a místo něho, když už sotva chodí, nahnat do družstva aspoň Karla Mohelníka i s koňmi. Ten sice ve skutečnosti nic neměl, ale někdo v tom družstvu robit musí a nemohou ho přece všichni jenom zakládat a řídit. Není divu, že v tak bouřlivých časech potřeboval lecjaký ostravický revolucionář povzbudit a posílit své uvědomění. A když ten Vladimír Vašek s tím svým kámošem potřebuje rozprodávat milovanému slezskému lidu pozemky po fojtovi Kuhejdovi, tak když chce spekulovat, ať také cosi pokrokového pro stranu udělá. Musí napsat básničku. Kolik takových národních umělců na Ostravici máme? Co to dalo námahy, než jsme ho těm Starým Hamrům i s Hamrovicami vyfoukli. Vždyť je to od 51. náš člověk, který v hospodě i ve stádiu nejvyšší opilosti myslí na proletariát a píše dojemné básně, nad kterými by si i sam Stalin jistě rád pobrečel. Vždyť kromě té naší řeky, o moravské dědině Ostravici, ještě nikdy nic pořádného nenapsal ani Vašek, ani Bezruč. Když se nám ty Mohelníky nepodařilo z té dědiny vyhnat ani kriminálem, tak ať z té ostudy utečou sami . Ať se za ně stydí ještě i jejich vnuci, až budou ve škole socialistickou říkanku Vladimíra Vaška recitovat. Ten bude už třeba deset roku v urně, ale všecky děcka se ještě budou předhánět, kdo jí umí líp koktat.
Pravím Janku – nečekajme
do družstva se zapsat dajme.
Neposluchaj Mohelníky
ani hlasu Ameriky
ti nás enem blamunťo
v odpor proti Lidu nuťo
Čti rač „Rozvoj na vesnici“
a věř co chcu družstevníci
Napsal to zjevně nějaký vekenďař. Každý místní zapomenutý ostravický poeta by v 50. létech ještě místní nářečí nepochybně ovládal do té míry, že by nikdy takovou snůšku chyb nemohl stvořit. V ostravické laštině se samozřejmě neříká nečekajme, ale něčekajme. Neříká se zapsat, ale zapsať. Každému ostravickému lachovi musí být ještě i v současnosti jasné, že na místě nesprávného neposluchaj by správně mělo být něposluchaj. Je to mimochodem nepochybně pod vlivem kontaktu se sousedními mudrlanty, kteří to jsou schopni vyslovit měkce i bez háčku dokonce jako nie, třeba jako ti Slováci. Nieposluchaj. No ale uznejte, že to naše s háčkem je lepší, když už ten Hus tu interpunkci tak pěkně vymyslel. No ale, když se k těm Slovákům přidal se svým nie i praotec Polák, musíte uznat, že nebylo snadné udržet v našem rudém koutku republiky naši lašskou identitu. Nejpodezřelejší je ale to balamunťo a nuťo, protože to patří minimálně až někde za Ostravu a Přerov, protože na Ostravici by se vždy řeklo jedině, bolševici nás balamunťa a do roboty nás nuťa. S touto kardinální chybou se prozradil nejen jako pseudonym a anonym, ale i jako bolševický fízl. S tak náročným a uvědomělým dílem mu zjevně pomáhala jeho sou_družka z Kostelce na Hané, protože oni to tam tak mluvió. Vašek v tom vytržení zapomněl, ve které z těch svých mnoha chalup zrovna leží a cenzura z toho též úplně lehla, protože oficiálně přece žádná, na rozdíl od těch imperialistů, neexistovala. Laština slovo družstevníci ve svém slovníku do té doby vůbec neměla, a už vůbec ne s dlouhým í. To ho musela políbit nějaká múza z Prahy nebo nějaký národní obrozenec od Opavy, co se pravě vrátil z Hradu. Možná, že nezbude než přiznat Vladimíru Vaškovi, že v tom Háji u Opavy od táty Antonína přece jen cosi pochytil, když jako genius ani nedodělal tu školu, a že až tak shnilý, jak tvrdil místecký poštmistr Jan Filipčík, ve skutečnosti při budování socialismu nebyl. Tu ódu na Mohelníky by možná i podepsal, kdyby mu to bolševici sami nezakázali, aby američtí imperialisté nevěděli, že žádný Petr Bezruč nikdy nežil. Uznejte, jestli jste už slyšeli o někom, kdo by měl lepší motiv a méně problémů s talentem než Vladimír Vašek k napsání básně o tom Hlasu Ameriky, který by se měl mimochodem psát správně s velkým H protože je to přece jen i v laštině název rozhlasové stanice. Jaký jiný americký hlas by mohl ostravické bolševiky obtěžovat? Snad ještě jedině bzukot mandelinky, která začala Gottwaldův mozek ohrožovat již po jeho družební návštěvě Moskvy, kde tu básničku o Mohelnících mají údajně dodnes moc rádi.
Kdyby se Rudolf Mohelník (*1876 +1969) jako zakladatel lidové strany na Ostravici v r. 1919 mohl dožít toho, že po roce 1989 to bude Jidáš, kdo se svým lidoveckým bratrem a starostou na Ostravici „obrodí“ znovu lidovou stranu, kterou v roce 1949 on spolu s Aloisem Janošcem, Karlem Mohelníkem a Františkem Mohelníkem dobrovolně rozpustili, aby nemuseli s nastupujícími komunisty kolaborovat, přibyla by mu na tváři jistě ještě nějaká ta vráska. Hlavně kvůli Jidášovi, kterého jednostranně informovaný ostravický historik uvedl ve své báchorce Z Historie obce Ostravice téměř jako pravého lidoveckého hrdinu, ale Rudolf by nejlépe věděl, že to byl pouze nevydařený Plojharovec kolaborující s komunistickým režimem, s přiléhavou rodinnou přezdívkou. Byl ochotný sloužit léta jako poslanec bolševickému MNV, přestože jeho sourozenci byli právě tímto bolševickým orgánem a ostravickými bolševiky pronásledování.
http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/11/28/2.png
http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/11/28/1.png
https://knihy.abz.cz/prodej/cas-fizlu
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b1/Letohr%C3%A1dek_Kinsk%C3%BDch_-_Musaion_367.jpg
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Bezru%C4%8D
http://www.lysahora.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=56451
http://www.archives.cz/zao/media/fm/06_kroniky/Ostravice/dil_1/
http://www.umelcibeskyd.cz/?p=60
https://is.muni.cz/th/84949/ff_m/diplomka_k_tisku.pdf
http://www.szm.cz/media/docs/literarni-fondy-a-pozustalosti-ppb-59194b4d96de0.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Mamula
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Mamula_(gener%C3%A1l)
One comment